Slovácko v zimním přestupovém období přivedlo několik posil a jednou z nich je Štěpán Beran, který se vrací domů po působení ve Slavii Praha. Jak probíhal jeho návrat? Jaké má cíle a jak se těší na souboj proti svému bratrovi?
Jaké jsou tvé první pocity po návratu?
Skvělé. Kabina mě přijala hned, v tom nebyl žádný problém.
Navíc jsem na Slovácku vyrůstal, prostředí jsem znal dokonale, a i některé
kluky už jsem znal, takže návrat byl naprosto v klidu.
Jak se tvůj návrat vlastně zrodil?
Můj agent mi řekl, že o mě má Slovácko zájem. Potom mi volal
sám trenér Smetana a bavili jsme se o mé roli v týmu a podmínkách. Hned mě to
nadchlo a jiné možnosti jsem ani neřešil. Vyrůstal jsem tady a odmala jsem
chtěl hrát za Slovácko, takže si to teď oklikou přes Slavii mohu splnit.
Když se ohlédneš zpět, co ti dalo působení ve Slavii?
Ve Slavii jsem působil více než pět let a určitě mě to jako
hráče posunulo. Byla to pro mě taková škola. Na začátku jsme bydleli na hotelu,
z malého města jsem se najednou ocitl v hlavním městě. Fotbalově to byl velký
přínos. Slavia je velký klub, tréninky tam byly na vysoké úrovni a akademie je
skvěle organizovaná. Měl jsem možnost hrát proti silným soupeřům a zlepšit se v
mnoha ohledech.
Byl velký rozdíl mezi Slavií a Slováckem v
infrastruktuře?
Slavia má samozřejmě skvělé zázemí, spoustu hřišť a úplně jiné možnosti. V tom
se tady na Slovácku můžeme těžko měřit, ale i přes skromnější podmínky dokázalo
Slovácko vychovat celou řadu výborných hráčů, kteří zde hráli, hrají nebo
dělají klubu dobré jméno i za hranicemi naší republiky.
Spousta hráčů, kteří v klubu vyrostli, v něm roky hraje.
Znáš někoho třeba z doby, kdy jsi byl ještě kluk?
Samozřejmě. Třeba Vlastu Daníčka, kterého si pamatuji už z dětství, kdy jsem
chodíval na zápasy. Tehdy jsme jako hráčský doprovod nastupovali s hráči na
hřiště, a já šel jednou za ruku právě s Vlastou. Jako dítě je to obrovský
zážitek – jít vedle ligového hráče, navíc odchovance. Teď jsme spolu v jedné
kabině a on je kapitánem našeho týmu.
V neděli tě čeká specifický duel proti Jablonci, kde
hraje tvůj bratr Michal. Bude to vyhecované?
Samozřejmě! Oba chceme moc vyhrát, protože je to rivalita dvou bratrů a kdo
zvítězí, ten bude ten půlrok víc na koni (smích). Jak to dopadne, ukáže až
samotné utkání, ale dám do toho 100 %. Uvidíme, jaká bude sestava a jestli se
do zápasu dostanu. Moc bych si to přál. Určitě nás nečeká nic lehkého, ale
věřím, že to zvládneme a z Jablonce si přivezeme nějaké body.
Hrál jsi už někdy proti bratrovi v soutěžním utkání? A v
čem je jeho síla?
Ne, nikdy jsme proti sobě v soutěžním zápase nenastoupili. V neděli by to mohlo
být poprvé a moc se na to těším. Michal je menší postavy, má rychlé kroky, je
silný na míči a umí skvěle měnit směr. Vždycky mě štvalo, když jsme jako děti
hráli proti sobě – tím, že byl starší, většinou vyhrával. Teď mu to chci vrátit
(smích).
Jak to bude s fanděním v rodině?
Tak o tom nemůže být žádná řeč (úsměv). Doufám, že celá rodina bude fandit
Slovácku. Jsme odsud, takže je to jasné – všichni budou v bílém dresu. Ale s
bráchou ještě musíme vymyslet nějakou sázku, aby naše vzájemná motivace byla
ještě větší.
Co pro tebe znamená nosit reprezentační dres? A i když
jsi věkově ještě mladší a hraješ za U20, nepřemýšlíš o reprezentaci U21 a
Mistrovství Evropy na Slovensku?
O Euru U21 na Slovensku vůbec nepřemýšlím. Teď je pro mě hlavním cílem prosadit
se v A-týmu Slovácka. Ale s reprezentačními zápasy zkušenosti mám z
mládežnických kategorií. Reprezentovat je obrovská čest. Když stojíme před
zápasem, hraje hymna a mám na sobě reprezentační dres, cítím velkou hrdost.
Takové momenty jsou odměnou za tvrdou práci. Navíc se můžeme konfrontovat s
nejlepšími vrstevníky z jiných zemí a podívat se na zajímavá místa.
Máš nějaký pamětihodný zápas?
Na reprezentační úrovni bych zmínil utkání proti Belgii na turnaji ve
Španělsku. Dal jsem gól z přímého kopu přímo do šibenice a na další branku
nahrál. Nakonec jsme vyhráli 2:1. Bylo to v kategorii U18 a turnaj měl tři
zápasy – s Norskem, Irskem a Belgií. Skončili jsme druzí, ale porazit Belgii na
úvod bylo skvělé.
A na klubové úrovni?
V paměti mi utkvěl zápas proti Juventusu Turín, když jsem hrál za Slavii. Pavel
Nedvěd se na nás byl podívat a utkání se nám opravdu vydařilo. Vyhráli jsme
3:1, já si připsal gól a asistenci, takže na to vzpomínám moc rád.
Byl jsi někdy v zahraničí na stáži?
Ano, byl jsem v Nizozemsku v týmu Heerenveen. Celkově jsme tam byli třikrát a
při jedné z těch stáží se mnou byl na týden i brácha. Vypadalo to slibně,
Heerenveen se už domlouval s mým agentem a se Slavií na možném přestupu.
Bohužel to nakonec zhatil koronavirus – zavřeli celou akademii a úplně se
přestalo trénovat, takže z toho nakonec nic nebylo.
Co děláš ve volném čase?
Rád si jen tak odpočinu, zajdu se projít se psem nebo trávím čas s přítelkyní,
i když momentálně žije na druhé straně republiky. V létě ale plánujeme společné
bydlení. Když si pustím televizi, tak nejraději sleduji seriál Prison Break,
viděl jsem ho snad třikrát. Rád si také poslechnu hudbu, hlavně český rap. V
prosinci jsem byl na koncertě Viktora Sheena v O2 aréně a bylo to super.
Kdo měl na tvůj fotbalový vývoj největší vliv?
Jednoznačně rodina. Taťka nás s bráchou od malička trénoval, pořád vymýšlel
nové tréninkové možnosti, studoval nejnovější trendy a zaváděl do naší přípravy
novou metodiku. I do mimo fotbalových aktivit se snažil dostat něco
fotbalového. Když jsme šli třeba na delší procházku, tak nám vzal každému míč,
abychom měli doteky. Mamka se zase starala o naše zázemí. Rodiče nám vždycky
dali to nejlepší.
Jaké jsou tvé nejbližší cíle? A co ty dlouhodobé?
Nejbližším cílem je dostat se do základní sestavy Slovácka a sbírat ligové
starty. Dlouhodobě bych si jednou chtěl zahrát Premier League, ideálně za
Manchester City pod Pepem Guardiolou. Ale to je sen – teď mě čeká spousta tvrdé
práce.
Co bys vzkázal fanouškům?
Jsem odhodlaný makat na 100 % a na hřišti nechat všechno pro tým!